.

Jen bratři?

2. října 2009 v 17:35 | Wendy Darling
*když vejdeš do prázdného pokoje, nikde není, což je divné, protože obvykle následuje každý tvůj krok* Pokud mě hledáš, tak jsem tady. *ozve se se shora a když zvedneš hlavu, uvidíš ji, jak visí hlavou dolů na lustru* No co? Každej má někdy divný období. *pokrčí rameny a pak se opatrně spustí na své křeslo, kde se pohodlně usadí* No tak vítej... Chceš si přečíst tuhle povídku?
Musím tě upozornit, že se nejedná o pouhé shounen-ai, ale už i o lehké yaoi. Takže tak něják 16+. Ale nechápu, proč to sem píšu, když to stejně nedodržíte. *ušklíbne se*
Jinak je to originálka.
A nyní směle do toho...


***
Seděla v pomenší místnosti. Stěny byly nabarveny na světle hnědo a kromě křesla, v kterém seděla, a stolu, který stál před ní, zde byly ještě skříně a různé plakáty a obrazy.
Náhle za jejími zády klaply dveře.
"Dobrý den, slečno," ozvalo se za ní. Dívka sedící v křesle se otočila a její pohled padl na vysokou hnědovlásku.
"Dobrý den," řekla slušně a znovu se otočila ke stolu. Žena kolem ní prošla a usadila se za stůl.
"Jmenuji se Katharin Steaglová, poradkyně," představila se.
"Těší mě," kývla hlavou dívka v křesle, drobná plavovláska se zelenýma očima.
"Tak copak se děje?" zeptala se žena za stolem a upírala na dívku modré oči.
"Jde o mé bratry," hlesla dívenka.
"O co přesně jde?" optala se Katharin.
"Nejlepší bude, když začnu od začátku," upřela na ni své oči plavovláska.
"To ano," souhlasila žena.
"Takže... Mé jméno je Karin Andersonová. Je mi 19 a žiji se svými dvěma bratry na okraji města," pronesla zelenoočka.
"Pokračuj," pokynula jí Katharin.
"Můj bratr William je o dva roky starší než já. A Erik je naopak o dva roky mladší," objasnila Karin a pokračovala, "Žili jsme s mámou a tátou v rodinném domku ve městě. Byli jsme úplně normální rodina. Vše se začalo měnit, když Willimu bylo 9, mně 7 a Erikovi 5. Otec přes noc nebýval doma a maminka plakala a často pila. Když to tak šlo už rok, probudil mě jednou v noci divný zvuk. Zjistila jsem, že Erik není v posteli. Vstala jsem a sešla dolů do obýváku. A našla tam otce i matku v kaluži krve. Erik seděl přitisknutý ke zdi a strnule hleděl před sebe. Probudila jsem Williho a on zavolal policii. Bráška nám pak vyprávěl, co se stalo. Prý ho probudil křik a tak sešel dolů. Otevřel dveře pokoje ve chvíli, kdy matka otce zatřelila. Když si ho všimla, začala na něj křičet a pak hystericky smát. Nakonec se přímo před ním zastřelila. Je vám asi jasné, že tohle nemohl zvládnout. Bylo mu přece teprve 6. Musel se léčit na psychiatrii. Propadal depresím a v noci se s křikem budil. Když se z toho jakž takž dostal, poslali nás k tetě. Ve 12 se pokusil zabít. Našel ho Willi a zavolal pomoc, takže přežil. Po této události se nás teta vzdala a poslala nás do dětského domova. Naštěstí William po dvouch letech dospěl, ujal se nás a my mohli odejít. Dostali jsme právě onen malý domek na okraji města. No a čas běžel. Starší bratr studuje dějiny na vysoké škole, já maturuji na gymnáziu a mladší bratr se snaží zvládnout hotelovou školu."
"A v čem je problém?" ozvala se po chvíli ticha Katharina.
"V tom, že se před půl rokem Erik začal chovat ještě odtažitěji než dřív. Nejde tak o mne, jako o Williho. Vyhýbá se mu, je na něj drzý a vůbec ho neposlouchá," povzdechla si Karin.
"A to dřív nebyl?" povytáhla žena obočí. Plavovláska zavrtěla hlavou.
"Po tom jeho pokusu o sebevraždu jsme se ještě víc sblížili. Byli jsme nerozluční," povzdechla si smutně Karin, "Ale teď je všechno pryč. O mne se stále zajímá a chrání mě, ale s Willim už nevydrží v jedné místnosti."
"Zvlaštní," pronesla po chvíli ticha Katharina.
"Nevíte, co by v tom mohlo být?" zeptala se s nadějí v hlase plavovláska.
"Takhle ti nemůžu nic určitého říct," odvětila hnědovláska. Karin si smutně povzdechla a schovala tvář do dlaní.
"Co mám dělat?" zašeptala dívenka zničeně.
"Přívést Erika sem," pokrčila doktorka rameny.
"On nepůjde. Nepřizná si, že je něco špatně," zamumlalo děvče do dlaní. Ale pak se vzchopilo a vstalo.
"Nemohu pro tebe opravdu nic udělat, dokud ho neuvidím," řekla Katharina.
"Budiž, pokusím se ho přivést," odvětila Karin, "Nashledanou."
"Nashledanou, Karin," odpověděla doktorka, ale to už byla plavovlasá dívka pryč.

"Eriku, potřebuju s tebou mluvit!" řekla Karin, která rázně vpochodovala do obývacího pokoje.
"Co je?" zavrčel mladší bratr, aniž by odvrátil pohled od televize.
"Chci abys zašel za poradkyní," oznámila plavovláska.
"Cože?" zařval Erik a prudce se vymrštil.
"Je to pro tvoje dobro," zkusila to Karin, ale bratr ji neposlouchal.
"Já za nikým nepůjdu! Jsem naprosto v pořádku! A dej mi s tím pokoj!" zařval mladík, když se Karin nadechovala k dalšímu proslovu.
"Ale Eriku-"
"Ne!" zařval vztekle a vydal se do svého pokoje.
"Včera jsem tě viděla!" vyhrkla Karin zničeho nic.
"Cože?" otočil se prudce mladík.
"Včera jsem tě viděla, jak hladíš Williho po tváři," vysvětlila Karin. Trochu ji škubly koutky, když si všimla, jak bratrovi zrudly tváře.
"Jen se ti něco zdálo," zamumlal rozpačitě.
"Kdepak, nezdálo!" vzdorovala Karin. Bratr zkrotl.
"Že mu to, prosím, neřekneš?" zeptal se Erik bázlivě a sklopil hlavu.
"Ale kdepak, neřeknu," usmála se jeho sestra, přešla k němu a objala ho. Mladík ztuhnul, ale nakonec trochu prkeně objal dívku zpět.

Čas běžel a od Karininy návštěvy v poradně uběhly už dva týdny. Situace se nelepšila, ba naopak. Erik se už pomalu začínal vyhýbat I sestře.
"Já už nevim, co s ním," povzdechla si zničeně plavovláska, opírající se o rameno svého staršího bratra.
"Je to s ním těžký, ale je to náš bráška," poznamenal Willi, "Ale vážně by mě zajímalo, co to s ním je."
"Já možná tuším, co se děje," zamumlala náhle Karin.
"Vážně? Co tedy?" povytáhl hnědovlásek obočí.
"Slíbila jsem Erikovi, že ti to neřeknu, ale je to pro dobrou věc," řekla nervozně plavovláska a odtáhla se od bratra, "Tenkrát, jak jsi na něj čekal, tě našel spícího. Přikryl tě a dokonce tě pohladil po vlasech. Vím to, protože jsem to viděla zpoza dveří."
"Myslel jsem, že jsi mě přikryla ty," řekl překvapeně William, "Překvapuje mě to, ale stále nevím, co tím naznačuješ."
"Že tě miluje," šeptla Karin. Odpovědí jí bylo rozpačité ticho. Starší bratr na ni konsternovaně hleděl.
"Ale..." nevěděl, co říct.
"Chtěla jsem, abys to věděl," řekla dívka a vstala, "Dobrou noc."
Díval se z sestrou, která zmizela ve svém pokoji.
Nakonec se rozhodl, že si zapne televizi. Nic zajímavého nedávali, ale aspoň mohl přemýšlet o sestřiných slovech. Zvlášní, problesklo mu hlavou, ale dává to smysl.
Náhle ho vyrušil divný zvuk.
Podíval se na hodiny. Půlnoc.
Zvuk se opakoval. Vycházel z bratrova pokoje.
Vstal a vydal se k jeho dveřím. Nezdržoval se s klepáním, protože věděl, že spí. Potichu otevřel dveře, vklouzl dovnitř a zase je za sebou zavřel. Jak tušil, bratr už spal, ale stále se vrtěl.
Chvíli ho pozoroval, ale když mladíček začal kňučet, rozhodl se ho vzbudit.
"Eriku, probuď se," šeptal Willi a lehce s ním zatřásl. Mladík se ale ne a ne probudit.
"Eriku!" zakřičel nakonec a černovlásek prudce otevřel oči. Chilku překvapeně mrkal a pak se rozbrečel.
Jeho bratr se posadil na okraj postele a objal ho. Erik ho neodstrčil, ba naopak se k němu více přitiskl.
"Zase se mi zdálo o té noci," vzlykal mladík.
"To nic, Eriku, všechno je v pořádku. Jsi v bezpečí. Jsem tu s tebou," šeptal William konejšivě a lehce ho k sobe tiskl. Po chvilce ucítil bratrovu ruku ve svých dlouhých vlasech.
Odtáhl ho od sebe a zazhleděl se do uplakaných zelených očí.
Že tě miluje, vzpomněl si na sestřina slova.
"Měl bych jít," zašeptal Willi, ale bratr ho chytil za košili.
"Nechoď prosím," špitl černovlásek bázlivě, "Zůstaň aspoň chvíli."
Hnědovlásek překvapeně zamrkal, ale když viděl to zoufalství v jeho očích, rozhodl se.
"Dobře," hlesl a nechal bratra si lehnout. Měl v plánu sedět, ale Erik si ho stáhl k sobě.
A tak vedle něj ležel a pozoroval jeho nyní klidný spánek. Nakonec usnul I on.

Jako první se probudil Erik. Pootevřel oči a spatřil Williho spící tvář.
Trhl sebou a překvapeně zamrkal, když byl bratrovou rukou pevně přitisknut k jeho hrudi. Jejich tváře se až nebezpečně přiblížily. Pokusil se odtáhnout, ale nešlo to. Bratrův stisk byl překvapivě pevný.
Chvíli bojoval, ale jeho pokusy brzy zmařil Williho hlas.
"Musííš se pořád vrtět?" zabručel a otevřel oči. Erik naprázdno polkl.
"Myslel jsem, že jsi odešel," řekl černovlásek rozpačitě a jeho tváře nabraly červený nádech.
"Chtěl jsi přece, abych zůstal," odvětil hnědovlásek klidně.
"To ano, ale nemyslel jsem, že opravdu zůstaneš," zamumlal Erik. Willi se usmál, pak ale zvážněl.
"Karin mi něco řekla," pronesl na oko klidně hnědovlásek, ale ve skutečnosti byl nervozní.
"A... A co?" zeptal se Erik a modlil se, aby to nebylo to, co si myslel.
"Zavři oči," řekl místo odpovědi Willi. Mladík po chvíli váhání uposlechl.
Ucítil bratrovu hřejivou ruku na své tváři a trochu sebou cukl. Chtěl promluvit, ale byl umlčen měkkými rty, které překryly ty jeho.
Prudce oči otevřel a nechápavě pozoroval Williho zavřenná víčka. Když se jejich rty rozpojily a hnědovláskovy oči se otevřely, nějakou chvíli na sebe tiše hleděli.
"Proč?" zeptal se Erik roztřeseným hlasem.
"Můžeš hádat," zněla odpověď a jejich rty s opětně střetly.
Tentokrát polibek trval déle a nebyl jednostranný. Erikovy ruce se přesunuly do bratrových vlasů a zapletly se do nich.
"Miluju tě," vydechl černovlásek rozčarovaně, když polibek přerušili.
"Však já tebe taky," usmál se hnědovlásek.
Opatrně ho přetočil na záda a rozkročil se nad jeho pasem. Znovu se sklonil k jeho rtům a lačně je líbal. Něžně přitom rukama přejížděl po jeho těle.
Mladíček pod ním slabě zasténal, když rty sjel až k jeho krku, kde ho začal něžně laskat.
"Willi!" zašeptal Erik a vyšel vstříc rukám, kterého začaly hladit po holé hrudi.
"Líbí se ti to? Mám pokračovat?" naklonil se k jeho uchu bratr. Černovlásek se otřásl a nejistě se na něj podíval.
"Já..." zaváhal, ale když bratrovi prsty zavadily o jeho bradavku, nezmohl se na nic jiného než na letmé pokývání hlavou.
"Skvěle," zamumlal Willi a opět ho políbil, tentokrát vášnivěji.
Znovu se přesunul k jeho krku, kde se moc dlouho nezdržel a sklouzl na jeho hruď.
Jeho bradavkám věnoval hnědovlásek náležitou péči. A Erik to také oceňoval hlasitým sténáním.
"Willi, prosím," zašeptal, aniž by si to uvědomoval.
"O co prosíš?" zeptal se jmenovaný a jen jakoby omylem rukou přejel po bratrově rozkroku. Ten se prohl v zádech a pohl se proti ruce.
"Prosím," zopakoval černovlásek. William už se nezdržoval otázkami a stáhl z Erika ten zbytek oblečení, který na sobě měl.
"Oh, zajímavé," řekl Will a černovláskovy tváře zahořely červení, ale nic neřekl.
William se sklonil k jeho klínu a lehce dýchl na jeho úd. Mladík se zachvěl. A následně vykřikl, když ho bratr vzal celého do úst.
Byl to nádherný pocit. A obvzlášť, když hnědovlásek nasadil pomalé tempo. Myslel, že zešílí.
"Zrychli, prosím," zašeptal naprosto bezdechý Erik.
Williama to překvapilo, ale nic neřekl a uposlechl.
Po chvíli sebou Erik prudce trhl, vykřikl a vyvrcholil. Přímo do bratrových úst. Ten vše spolykal a pak se odtáhl. Naklonil se nad obličej svého nynějšího milence.
"Zajdeme dál?" zašeptal.
Odpovědí bylo zavrtění hlavou.
Pozvdechl si.
Nejradši by si toho nádherného mladíka před sebou bez přemýšlení vzal.
Čekal takovou odpověď, ale přesto to zabolelo.
A Erik si zřejmě jeho zklamaného pohledu všiml.
"Dej mi prosím čas, Willi," zašeptal černovlásek.
"Kolik jen budeš chtít," řekl ten a lehl si vedle svého brášky, který se k němu přitulil.
"Jako za starých časů," zamumlal Erik na pokraji spánku.
"Ne, teď je to jiné," poznamenal William.
"Máš pravdu," špitl mladší z bratrů předtím, než usnul.

"Dobré ráno, Karin," pozdravil zvesela William, který spolu s bratrem vešel do kuchyně.
Jejich sestra jen něco nevrle zabručela a upřela na ně své zelené oči, pod kterými měla temné kruhy.
"Jaká byla noc?" zeptal se hnědovlásek a podal Erikovi kafe.
"Kdyby ste v noci nedělali takovej bordel, tak snad I dobrá," odsekla Karin a pokrařovala, "To jste u toho museli tak šíleně řvát?"
Po tomto komentáři musel William praštit Erika do zad, jinak by se udusil.
"Já neřval," upozornil poté nejstarší ze sourozenců Andersonových.
"Ty ne, ale Erik ano," zavrčela sestra a napila se extrémně silného kafe.
"Zdál se mi zlý sen," zamumlal Erik celý rudý.
"Nedělej ze mě vola!" obořila se na něj sestra, "Já proti vám nic nemám, ale příště se snažte být tišší. Někteří lidé se snaží spát."
Po tomto komentáři vstala a naprosto vyčerpaně se odšourala do svého pokoje.
Nastalo ticho.
"No," ozval se nakonec William, "Vypadá to, že ne všem se tvůj křik líbí."
"Jestli okamžitě nezmlkneš" zasyčel Erik, "začnu tě zase nenávidět!"
A kuchyní se rozlehl veselý smích Williama Andersona.

***

Hm? Tak co? *napjatý kuk* Je to můj první pokus o lehké yaoi. *následně se ušklíbne* A ve třídním yaoi kroužku jsem nyní za největšího úchyla (čti- dostala jsem se v yaoičku nejdál z nás tří). Ale mně to vyhovuje. Tak teď to ukliď a opusť tyto prostory. *ještě ti zamává a poté si vyleze zpět na lustr*
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | Web | 3. října 2009 v 15:27 | Reagovat

no ja uz ti svuj nazor rekla ... jen ci happyend XDXD ne fakkt dobry ja skoncila u kosile XD

2 Wendy Darling (majitelka chajdy) Wendy Darling (majitelka chajdy) | 3. října 2009 v 16:01 | Reagovat

No já se taky moc daleko nedostala. xDD

3 Deny*SBx)* Deny*SBx)* | Web | 4. října 2009 v 14:11 | Reagovat

*uculuje se* pěkný pěkný, ale to už jsem ti říkala *mrknutí* jako klídek, já ještě ani ke košili nedošla :D...i když...nejdál jsem byla asi v povídce Sen?...nebo tak nějak jsem to nazvala :D

4 Gel-chan Gel-chan | Web | 10. října 2009 v 12:17 | Reagovat

Moc pěkný ... kyáá proč já nemumím psát jako y? Bylo to moc mco sladký xDd.

5 VaniLee VaniLee | Web | 5. prosince 2009 v 21:26 | Reagovat

Yammy! To jsou věci.. Do koho všeho se člověk může zamilovat.. :-?  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama