.

In memory of Nostalgia

14. ledna 2010 v 11:59 | Wendy Darling
Tak... *sedí na parapetě* Vzpomínáš si na Nostalgii a mou otázku ohledně pokračování? No, tak máme výsledky. 19 lidí hlasovalo pro a 3 proti. Takže zde je... *ukáže na papír* Pokračování Nostalgia. Pokud si nechceš zkazit dojem, nečti to. Jen lehké shounen-ai.


***

Stojím u okna a hledím ven, na hvězdy.
Vracejí se ke mně bolestné i šťastné vzpomínky.
A já se jim nebráním.

Stál jsem nad otcovým hrobem a proléval slzy.
Srdce mě bolelo.
Byl jsem sám.
Náhle vrzla branka.
"Už zase pláčeš," zaslechl jsem.
Otočil jsem se a hleděl na chlapce z lavičky.
"Byl to můj táta," zašeptal jsem a znovu stočil pohled k náhrobku.
Přešel ke mně a objal mě okolo ramen.
"To bude dobrý," řekl, "Věř mi."
A já tomu chtěl věřit.

Opřu se rukou o parapet a čelo přiložím k chladivému sklu.
Bolí to, bolí.

Stál jsem nad otcovým a bratrovým hrobem a proléval slzy.
Srdce mě bolelo.
Byl jsem sám.
Náhle vrzla branka.
"Adame," ozvalo se, "Neplakej."
Ohlédl jsem se.
"Byl to můj bratr," vzylkl jsem a nechal se obejmout.
Ve vlasech mě začala laskat ruka.
"To bude dobrý," řekl, "Věř mi."
A já tomu začínal věřit.

Zavřu oči a povzdechnu si.
Srdce mi snad žalem pukne.

Stál jsem na otcovým, bratrovým a matčiným hrobem a proléval slzy.
Srdce mě bolelo.
Byl jsem sám.
Náhle vrzla branka.
"Adame, pláčem to nespravíš," pronesl mně tak známý hlas.
"Byla to moje máma," ohradil jsem se.
"Já vím, ale minulost nezměníš," objal mě a přejel po zádech.
Pak se poodtáhl a políbil mě tvář, kde se právě kutálela slza.
"Leoš," vydechl jsem.
"To bude dobrý," promluvil po chvíli ticha, "Věř mi."
A já tomu opravdu uvěřil.

Otevřu oči a pohlédnu k obloze.
Mraky zakryly měsíc i hvězdy.

Stál jsem na otcovým, bratrovým, matčiným a sestřiným hrobem a proléval slzy
Srdce mě bolelo.
Ale tentokrát jsem sám nebyl.
Byl se mnou Leoš.
"Už nikoho nemám," plakal jsem.
"Sám víš, že to není pravda," řekl a obtočil ruce kolem mého pasu, "Máš mě."
Vzhlédl jsem.
"To bude dobrý," zašeptal, než přitiskl své rty na mé, "Věř mi."
A já přestal pochybovat.

Pozoruji větve stromu ohýbající se pod silou větru.
Ticho a tma jsou balzám na rány na mém srdci.

Stál jsem nad Leošovým hrobem, ale žádné slzy z mých oči nevyšly.
Srdce mě bolelo a drolilo se na prach.
A byl jsem opět sám.
A tentokrát nebyl nikdo, kdo by mi mě utěšil.
Kdo by mi řekl: Věř mi.
Ztratil jsem všechnu naději.
A ztratil jsem i víru.

Sklouznu pohledem na zlatý kroužek na prsti.
Stále to bolí.
Zaslechnu tichý povzdech, a tak se otočím.
Zaměřím se na mladíka zachumlaného v peřinách.
Smutně se usměji.

Stál jsem u dvou hrobů, které skrývaly všechny, které jsem kdy miloval.
Neplakal jsem, nic jsem světu nevyčítal.
Prostě jsem hleděl na náhrobky.
A pak jsem zaslechl ten známý zvuk, který mi kdysi přinášel útěchu. Vrznutí branky.
"Jste v pořádku?" vyrušil mě kdosi.
"Lepší už to nebude," ušklíbl jsem se.
"Omlouvám se," řekl neznámý. Čekal jsem, že odejde, ale on se postavil vedle mě.
Pootočil jsem hlavu a zalapal po dechu.
Byl mu podobný. Bylo to až k neuvěření. V jednu chvíli jsem si myslel, že se vrátil.
Ale hned na to mi došlo, že je to nemožné.
"Děje se něco?" ustaraně na mě hleděl.
"Jsi mu tak podobný," zvedl jsem ruku a opatrně se dotkl jeho tváře.
Zamrkal.
"Komu?" nechápal.
"Člověku, kterého jsem miloval," odpovím, "On mě jako jediný odháněl můj smutek, když jsem byl sám."
Díval se na mě.
"Smím Vás obejmout?" zeptal se.
Kývnul jsem a on obtočil své hubené paže okolo mého pasu.
Přitiskl jsem ho k sobě.
"Jak se jmenuješ?" zašeptal jsem otázku.
"Gabriel," zamumlal.
"Děkuji ti," hlesl jsem se a po mnoha letech mé tváře smáčely slzy.
"To bude dobré," hladi mě po vlasech, "Věřte mi."
A já tomu opravdu znova uvěřil.

"Adame?" vyruší mě jeho hlas, "Copak se děje?"
"Nic, Gabrieli," odvětím. "Jen vzpomínám."
Zezadu mě obejme.
"Na ty, které jsi miloval?" cítím jeho dech na svém rameni. Je menší. A také mladší. O pět let.
Přikývnu.
"Víš, když Leoš umřel, chtěl jsem svůj život skončit," přiznám se.
"A proč jsi ho neskončil?" zeptá se.
"Protože jsem doufal, že najdu důvod, proč žít," pomalu se otočím, "A našel jsem tebe."
I v té tmě vidím jeho tváře zbarvené ruměncem.
Usměji se a lehce ho políbím na rty.

Ano, on je můj důvod proč žít.
Zbavil jsem se svého prokletí.
Znovu jsem začal věřit.

***

Tak co? Holt pokračování nedosahuje té úrovně jako Nostalgia.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 14. ledna 2010 v 17:13 | Reagovat

Já jsem jeden z těch, co byli proti, přesto jsem si pokračování přečetla. Je to také pěkná povídka, ale už mi přijde tak trochu hrr na rychlý výlet do špatných vzpomínek, ale ten závěr byl hezký.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama