.

Nostalgia

2. ledna 2010 v 14:33 | Wendy Darling
*sedí na parapetu a dívá se ven na potemnělou krajinu* Jak zvláštní a ošemetná je Smrt. Příjde beze slova a vezme tvou duši. *ohlédne se k tobě a podá ti list papíru* Přečti si to, pokud chceš. *zase se odvrátí* Jen opravdu lehké shounen-ai.


***

Sedím v temném pokoji a hledím do země.
Vzpomínám na dřívější časy.
Časy, kdy jsem trpěl, a přesto byl šťastný.

Seděl jsem na lavičce v parku. Zrovna jsem byl na otcově pohřbu.
Plakal jsem, bylo mi teprve osm.
Cítil jsem se sám a svým způsobem jsem také byl. Matka se psychicky zhroutila a byla doma. Sestra i bratr jeli s ní. Já se však k nim nepřidal.
"Pročpak pláčeš?" ozvalo se kousek ode mě. Zvedl jsem hlavu a skrz mlhu způsobenou slzami, jsem spatřil chlapce snad o rok mladšího, než jsem byl já..
"Umřel mi tatínek," odpověděl jsem slabě.
"To je mi líto," špitl, "Můžu si k tobě sednout?"
Jen jsem kývnul a znovu sklopil hlavu.
Přisedl si.
"Pročpak umřel?" zeptal se bázlivě.
"Byl nemocný," vzlykl jsem.
Odmlčel se a já plakal dál. A pak mě náhle objal okolo ramen.
"To bude dobrý," zašeptal, "Zase bude líp."
Jeho slova mě uklidnila.
Tehdy jsem ho viděl poprvé.

Sevřu ruku v pěst.
Svět je tak nespravedlivý.
Lidé, kteří si to nezaslouží umírají.

Seděl jsem na lavičce v parku. Zrovna jsem byl na bratrově pohřbu.
Plakal jsem, bylo mi přece jen deset.
Cítil jsem se sám a svým způsobem jsem také byl. Matka skončila na psychiatrii a sestra ji odjela navštívit.
"Zase pláčeš, Adame?" poznal jsem ten známý hlas, který už jednou odehnal můj smutek.
"Zemřel mi bratr," zamumlal jsem.
"To je mí líto," řekl a přisednul si ke mně, "Co se stalo?"
"Byl policista," šeptl jsem "Zastřelili ho při zásahu."
Beze slova mě objal a začal hladit po vlasech.
Stále jsem plakal, ale nakonec slzy ustaly.
A ten den začalo naše přátelství.

Hledím z okna na potemnělé nebe.
Hvězdy krásně září, ale mé strhané srdce nepotěší.
Spíše naopak.

Seděl jsem na lavičce v parku. Zrovna jsem byl na matčině pohřbu.
Plakal jsem, v čtrnácti snad na to ještě právo mám.
Cítil jsem se sám a svým způsobem jsem také byl. Sestra zůstala u matčina hrobu a prolévala nad ním slzy.
Zaslechnul jsem kroky, zvedl jsem hlavu.
"Leoši," zašeptal jsem a on si ke mně okamžitě přisedl a objal mě.
"Je mi to tak líto, Adame," řekl mi do ucha a hladil mě po zádech.
Přitiskl jsem se k němu a obtočil ruce okolo jeho krku.
Vzlykal jsem mu do ramene.
"Spáchala sebevraždu," zahuhlal jsem to jeho ramene.
Nic neřekl a dál mě utěšoval.
Žal mě nakonec pomalu opustil.
Trochu se odtáhl a přitiskl rty k mému čelu.
Překvapilo mě to, ale nic jsem neřekl.
Toho dne jsem k němu ještě více přilnul.

Zavřu oči.
Srdce tolik bolí.
Kéž by se dala minulost vrátit.

Seděl jsem na lavičce v parku. Zrovna jsem byl na sestřině pohřbu.
Plakal jsem a bylo mi jedno, že v devatenácti se to nehodí.
Ale tentokrát jsem se sám necítil. Seděl vedle mě Leoš, jediný člověk, který mi zbyl.
"Ach, Adame," povzdechl si a tisknul mě k sobě, "Tohle není fér."
"Proč ji to auto muselo srazit," brečel jsem, "Nikdo jiný tam nebyl, jen ona."
"Vždy to odnesou nevinní," zašeptal.
"Už nikoho nemám," vzlykal jsem, "Jsem sám."
"To není pravda," řekl prudce, "Máš předce mě. Já tě neopustím."
Zvedl jem hlavu.
"Vážně?" optal jsem se opatrně.
"Samozřejmě," usmál se a otřel mi slzy.
Pak se ke mně naklonil a políbil mě na rty.
Okamžitě jsem odpověděl.
Potřeboval jsem ho.
Konečně jsem našel někoho, koho bych mohl milovat.

Smutně se usměji.
Vždy se stane něco, co vám zhatí plány.
Něco, s čím jste nepočítali.

Seděl jsem na lavičce v parku. Zrovna jsem byl na Leošově pohřbu.
Neplakal jsem. Je mi přece jen už dvacet sedm.
Byl jsem sám. A tentokrát mě nikdo neutěšoval.
Nikdo mi totiž nezbyl.
Posledního člověka mi vzala rakovina.
V tento den jsem ztratil i posledního milovaného.

Otevřu oči a pohlédnu na prstýnek na mém prstu.
Jsem sám ve svém žalu bez slz.
Zvednu tvář právě ve chvíli, kdy padá hvězda.
Můžu mít přání.

Ať skončí to mé prokletí.
Ať přestanu rozsévat smrt.

Zase hlavu sklopím.
Na všechny, kterém jsem miloval, mi zbyly už jen vzpomínky...

***

K napsání téhle povídky mě inspirovala písnička Mám jizvu na rtu od Jaromíra Nohavici. Najdeš ji u gramofonu. A teď mě omluv, mám nějakou práci. *postaví se a odejde*
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Má vzniknout pokračování povídky Nostalgia

Ano 71.1% (32)
Ne 11.1% (5)
Je mi to jedno 17.8% (8)

Komentáře

1 Profesor Profesor | 2. ledna 2010 v 19:33 | Reagovat

Zajímavý styl povídky. Inspirace písní je zde hodně znát.

2 Gel-chan Gel-chan | Web | 2. ledna 2010 v 20:45 | Reagovat

Moc povedené.. kyáá takoví nostalgické .. smutné .. => .. hlavně to s tím prstýnkem.

3 Zuzka Zuzka | Web | 3. ledna 2010 v 9:13 | Reagovat

A teď mi rekni jak ti sem mám napsat komentář, když ani nevidim na klavesnici. Jo já ti to rikala, že u toho budu urcite brecet a vis co? .... smysl toho vseho (myslim ty pisnicky v návaznosti na tu povídku) sem v tom videla ... kdyby si se me ptala co mi na tom prislo nejhezci a mozná i nejsmutnější tak ti na to řeknu ,,Mám jizvu na rtu, když pri me stál..." Já myslm, že ty to moc dobre chápeš...

4 Wendy Darling Wendy Darling | Web | 3. ledna 2010 v 9:19 | Reagovat

Jéjej, já vás tady všechny rozpláču. To je neuvěřitelný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama