.

Okovy: Kapitola I. - Vzpomínek se nezbavíš

21. července 2010 v 21:03 | Wendy A. Darling |  Okovy
*visí na lustru* Zdravím tě... *zívne* Omlouvám se, ale jsem nějaká unavená... Tak tady je první kapitolka. Není dle mého nic moc... *ignoruje, že lustr se zase začne točit* Tak si to užij... *a pak jen tak pro sebe zamumlá* Budu ten lustr muset připevnit...


***

"Alenko," ozval se tichý hlas, který ji stejně probouzel ze spánku a šetrně dostával ze spárů krásného snu, "Alenko."
Pootevřela oči a pokoušela se zaostřit na mladíka, který se k ní skláněl.
"Eriku...?" zašeptala a povytáhla tázavě obočí.
"Už jsem myslel, že se neprobudíš," usmál se jmenovaný a narovnal se.
"Co tu děláš, Eriku?" zeptala se a rukou se snažila ze svých očí setřít spánek.
"Napadlo mě, že bych tě přišel navštívit," pokrčil mladík rameny a odvrátil pohled k oknu, "Mám odejít?"
Dívka si povzdechla a vstala z křesla, ve kterém usnula s knihou na hrudi.
"Ty moc dobře víš, že takhle jsem to nemyslela," odložila knihu a přešla k němu. Něžně obtočila své ruce kolem jeho pasu a opřela si hlavu o jeho rameno.
"Vím," hlesl a shlédl na o jen pár centimetrů kratší dívku.
"Co kdybychom se šli projít do zahrady?" zašeptala Alenka po chvíli
Přikývl, ale nic neřekl. A tak se chopila jeho ruky a opustila s ním jejich knihovnu. Procházeli ztichlým sídlem.
"Když jsem byl menší, děsilo mě to tu," zašeptal Erik a stiskl dívčinu ruku.
"Mě taky," špitla ona a mířila neomylně ke dvěřím vedoucím do zahrady.
Vyšli ven a oba dva vzhlédli k obloze.
"Jsou vidět hvězdy," poznamenal mladík a podíval se na svou společnici, "Zrovna jako tehdy."
Alenka k němu stočila pohled a zabolelo ji u srdce, když spatřila jeho žalem naplněné oči.
Erikovi bylo pět, když mui zemřel otec a osm let nato mu zemřela i matka. Od té doby plul životem jako Bludný holanďan a hledal svůj přístav. Avšak jej dosud nenalezl.
"Eriku," povzdechla si a otočila se k němu, "Nemysli na to. Nijak si tím nepomůžeš."
"Byla to moje chyba, Alenko," zahučel mladík tupě a sklopil oči.
"Přestaň," objala ho, "Říkáš hlouposti."
"Chyběla jsi mi," sevřel ji v náručí.
Zavřela oči, moc dobře věděla o čem mluví. Na dva roky odjela s lordem Ascotem do zámoří kvůli obchodu a bude tomu týden, co se vrátila.
"Ty mě taky," odvětila, "Ale teď jsem tady a jen tak znovu neodejdu."
"To doufám," broukl Erik a pak se od ní odtáhl, "Proč vlastně žiješ u lorda Ascota?"
"Nabídl nám, abychom se k němu nastěhovali, protože mu přišlo, že náš dům byl pro nás dvě moc velký. Nejdříve jsme odmítly, ale poté, co lady Ascot zemřela a Hamish se odstěhoval k snoubence, jsme se přeci jen přestěhovali," vysvětlila.
"A mně jste nechali u té baby správcové," zabručel mladík. Dívka se usmála a pohladihla ho po ruce.
"Jinak to nešlo," poznamenala.
"Já vím," povzdychl si Erik a usadil se i s dívčinou na lavičku.
Nastalo ticho přerušované jen občasným zahoukáním sovy.
"Alenko?" ozval se po chvíli mladík, "Vzpomněl jsem si na to, cos mi vyprávěla."
Dívka k němu sklopila pohled, ale nic neřekla.
"A taky co jsi mi slíbila," dodal.
"Slib stále platí," zašeptala, "Čekám jen na tvou odpověď."
"Má odpověď je ano," špitl a zabodl pohled do země, "Chci jít s tebou."
Kývla, že rozumí, "Zítra večer?"
"Zítra večer," potvrdil a mimoděk se zahleděl do dálky, kamsi za živý plot. Alenka následovala jeho pohled, moc dobře věděla, kam je mířen.
Ke starému stromu, v jehož kořenech se nachází králičí nora, skrývající jedno jejich velké tajemství.

***

*když dočteš, leží stočená v křesle a vypadá to, že spí, proto se rozhodneš odejít*
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ary -.- Ary -.- | 24. srpna 2010 v 9:31 | Reagovat

Hej!! Wendy ... to mi nemuzes udelat!!! Vis jak nemam rada kratkjy veci ... zvlast kdyz mi sipka ukazuje ze dal usz se proste nedostanu :( :( :D ale pekny ;) že sem das hnedka dalsidil? ;)
Prosim prosím *udela psí oči* (dost na tom ze ted vypada jak pudl) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama