.

Okovy: Prolog

9. července 2010 v 17:14 | Wendy A. Darling |  Okovy
Vítej opět v knihovně. *usmívá se na tebe ze svého černého křesla a v ruce tříma havraní pírko* Začala jsem psát novou povídku... Okovy. Jsou na Alenku v Říši divů. A tuhle kapitolovku bych chtěla věnovat Sabince za obrázky, které pro mě kreslí. Děkuji mnohokrát. *další úsměv* Támhle leží, tak si ji přečti.


***

Ding dong...
"Moment! Hned jsem tam!" ozval se ženský hlas a o chvíli později z kuchyně vyšla žena s blond vlasy sepnutými do pečlivě sčesaného drdůlku.
"Už jsou tu, drahý," nahlédla do obývacího pokoje, než sáhla po klice a otevřela domovní dveře.
Naskytl se jí pohled na mladou ženu s ohnivými vlasy a smaragdovýma očima.
"Heleno!" promluvila ona návštěvnice a její zachmuřená tvář se rozzářila.
"Alexandro," usmála se druhá a objala svou přítelkyni.
"Ach, Alexandro," vykoukl hnědovlasý muž s jiskřivýma očima, "Už je to dlouho, co jsme se naposledy viděli."
"Dva roky, Charlesi," poznamenala.
"A kdepak máš toho svého chlapečka?" zeptala se hostitelka.
"Schovává se," odvětila a otočila se za sebe, "Eriku?"
Na to se objevila čupřina tmavých vlasů a oválný obličej malého chlapce.
"Ahoj, Eriku," usmála se Helena, "Ty jsi ale vyrostl za tu dobu, co jsme se neviděli."
"A kde vy máte svou princeznu?" optala se rudovláska a pohladila svého syna po vlasech.
"Alenko! Pojď dolů!" zavolal Charles a přistoupil ke schodům.
"Už jdu!" odpověděl mu jemný hlásek a netrvalo dlouho a na schodišti se objevila blonďatá dívenka s modrou mašlí ve vlasech.
"Alenko! Málem bych tě nepoznala!" zvolala Alexandra a přátelsky se na děvče usmála.
"Teto Alex!" vypískla ona a vrhla se jí do náruče. Pak se zarazila a zahleděla se na chlapce.
"Vzpomínáš si na Erika, mého syna?" zeptala se žena a pak koukla na své dítě, "No tak pozdrav přeci."
"Ahoj," knikl tmavovlásek nesměle a zvedl k ní na okamžik oči, aby je pak mohl opětně sklopit.
"Pojď si sednout do pokoje, Alexandro, musíš být unavená!" prohlásila Helena a už ženu i s chlapcem naváděla do elegantně zařízeného obýváku, kde je usadila na pohovku.
"Tak jak vše zvládáš?" zeptal se jí Charles a usadil se do křesla naproti.
"Mohlo by být i hůř," odvětila tiše, "Ale bez Jakoba je to těžké."
"Alenko, běž si s Erikem hrát na zahradu," otočila se blonďatá žena na svou dceru.
"Ale já si s ním nechci hrát!" řekla Alenka rozmrzele.
"Ale proč?" podivil se Charles.
"Je to takové tintítko!" sjelo děvče mladíčka kritickým pohledem.
"Alenko!" okřikla ji matka.
"Ale jen ji nech, Heleno," mávla rudovláska rukou a v očích se jí zablýsklo, "Líbí se mi, že je taková od rány a nenechá si nic líbit. Takových dívek moc nenajdeš. Je jich jako šafránu."
"Mami," zakňoural Erik, "Já se jí bojím."
"Nemusíš se jí bát," usmála se žena, ale pak se mu podívala vážně do očí, "Víš co jsi mi slíbil, mladý muži."
Tmavovlásek si povzdechl, poté vstal z pohovky a přešel k Alence, která se také netvářila nikterak nadšeně.
"Tak pojď, strašpytle," řekla, chytla ho za ruku a zmizela s ním v zahradě.
Alexandra se za nimi se smutným úsměvem dívala.
Je tolik podobný svému otci, pomyslela si a pak se otočila k Heleně a Charlesovi, kteří ji napjatě pozorovali.
"Tak kde jsme skončili?" usmála se svým typickým veselým úsměv. Myšlenkami však stále zůstávala u svého milovaného manžela...

"Bylo to příjemně strávené odpoledne, děkuji," usmála se Alexandra na Helenu, když stála u dveří a Charles jí pomáhal do kabátu.
"Nemáš vůbec zač, Alexandro, jsi tu kdykoliv vítána," usmála se Helena a pak se rozhlédla, "Kde máš syna?"
"Och," žena překvapeně zamrkala, "Zřejmě je ještě s vaší Alenkou."
"Alenko!" zavolal Charles.
Během chvíle se ozvalo bouchnutí, jak se dveře rozrazili a v nich stáli ti dva. Oba zmáčení, špinaví a potrhaní.
"No, Eriku," vydechla rudovlasá žena překvapeně a povytáhla obočí.
"Alenko!" vzkřikla Helena rozzlobeně, "Kudy jsi toho hocha táhla?!"
"Já ho nikudy netáhla!" ohradila se dívenka, "On šel dobrovolně."
"Hráli jsme si, paní Kingsleyová," pípl chlapec a stydlivě sklopil oči.
"Jen je nechej, Heleno," zarazila Alexandra plavovlasou ženu, která se už už nadechovala k dalšímu kázání, "Jsou to přeci děti, tak ať si hrají."
"Ale-" začala zase žena, ale rudovláska se sklonila k Alence.
"Děkuji ti, že ses o něj postarala. I že jsi ho takhle zřídila," usmála se, když zlatovláska pootevře nechápavě ústa, "Ještě nikdy mi nepřišel domů takhle zmordovaný. Jsi první, komu se to podařilo."
"Nemáš zač, teto Alex," vydechla Alenka a zahihňala se, když ji Alexandra cvrnkla do nosu.
"Nuže," narovnala se poté a pohodila vlasy, "Musíme s Erikem vyrazit. Přeci jen domů to ještě nějakou chvíli potrvá. Pojď."
Erik se chopil nabídnuté ruky a natiskl se na matku.
"A abych nezapomněla," otočila se ještě rudovláska ve dveřích na malou dívenku, "Má Erik příště zase přijít nebo trváš na tom, že je to tintítko, s kterým si hrát nebudeš?"
Na okamžik nastalo ticho.
"Můžeš," řekla poté Alenka rozvážně a podívala se na chlapce, který stydlivě sklopil oči.
Alenka byla Erikem natolik zaujata, že si nevšimla potutelného úsměvu na ženině tváři.

***

*když skončíš, je už pryč, jen na stolku leží havraní pírko*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama