.

Kdo je tu bez vinny?

28. září 2010 v 17:03 | Wendy A. Darling
Vítej, zbloudilá duše. *stojíc na parapetě se ukloní a hledí na tebe* Povídka, která leží támhle na stolku má pro mě velký význam. Zúčastnila jsem se s ní SONP u Keiro. A jak dopadla? *ušklíbne se* Osmé místo z deseti. *povzdechne si* Jak jsem předpokládala. *mávne rukou ke stolku* No prosím, čti, pokud chceš. *odvrátí se* A ještě něco... *chvilku se odmlčí* Chci ji věnovat Kaname-chan, bez které bych to vzdala už na začátku a která mi hodně pomohla. Tímto jí chci poděkovat *pak se ponoří do svých myšlenek*


diplom za SONP

***

Alexi, Alexi,
Tys můj jediný.
Srdce i duši jsi ukradl…

S povzdechem vytáhnu z psacího stroje papír a hodím ho na zem. Poté odložím brýle a promnu si kořen nosu. Zase jsem ztratil nit.
"Co se děje, můj drahý Sebastiene?" ozve se za mnou tichý, melodický hlas.
"Ach, Kalliopé, ztrácím svou Múzu," odvětím a upírám pohled k psacímu stroji, mému tichému společníkovi.
"Neztrácíš," oponuje mi ten líbezný hlas, "Jen na mě přestáváš myslet."
Ohlédnu se na překrásnou dívku s vlasy barvy kaštanu a očima připomínajícíma rozbouřené moře. Prosté bílé šaty, přepásané v pase šerpou, ohalovaly jedno z ramen, přičemž druhé zakrývaly. Sahaly až kousek na kotníky, kde odhalovaly pár topánků. V pravé ruce držela tabulku a v levé rydlo.
"Máš pravdu," zašeptám a odvrátím tvář.
"Pověz mi, proč je tomu tak?" upírá na mě ty nádherné oči, do kterých se člověk nevydrží dlouho dívat.
"Ach zamiloval jsem se, překrásná Kalliopé," odpovím a pak dodám, "Zamiloval jsem se do muže."
"Jaké je jméno muže, jež uchvátil tvé srdce, Sebastiene?" přistoupí ke mně zezadu.
"Alexander," zašeptám a zoufale čekám na její dotek, "Líbil by se ti."
"Možná," řekne neurčitě, "Pověz mi o něm. Kde jsi ho potkal?"
Otevřu ústa a v té chvíli mi vplete ruce do vlasů. Na okamžik nejsem schopen slova, když mnou začne proudit její síla. Pak jen zavřu oči, ruce položím na psací stroj a začnu vyprávět.

Bylo tehdy chladné podzimní ráno. Málokdy opouštím svůj byt, pokud se nejedná o školu nebo o práci, ale nechtěl jsem pojít hlady. Snad to byl osud, snad náhoda, že jsem tehdy zvolil chůzi místo motocyklu.
Přitáhl jsem si kabát úžeji k tělu, zachumlal se do šálu a vyrazil. Proplétal jsem se davem a snažil se o nikoho neotřít. Avšak nebylo mi to nic platné.
Na kratičký okamžik jsem přestal dávat pozor a v tu chvíli do mě kdosi vrazil.
Překvapením jsem ucouvl, když ten někdo vyjekl a spadl na zem. Zamrkal jsem a shlédl.
To, co jsem spatřil, mi vzalo dech a zbavilo všech myšlenek.
Na zemi totiž sedělo to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl.
Byl to mladí. Medově hnědé vlasy mu sahali kousek pod ramena,bledá pleť zářila na tom podzimním slunci a oči barvy kovu, který je pomalu obalován rzí, mě překvapeně pozorovaly. Hleděl a pomrkával na mě zpoza brýlí.
"O-Omlouvám se," dostal jsem ze sebe po chvíli a podal mu ruku. Beze slov ji přijal.
Když stál na nohou a já se sehl pro jeho aktovku, usmál se a tiše řekl, "Nic se nestalo."
Z toho kouzelného hlasy se mi rozbušilo srdce.
"Eh, eh," bylo to jediné, na co jsem se zmohl. A on na mě hleděl těma zvláštníma očima a mlčky se usmíval.
"Jsem Sebastien," hlesl jsem a jeho úsměv se rozšířil.
"Já jsem Alexander," odpověděl a natáhl ke mně ruku. A já ji stiskl.
"A kam máte namířeno?" optal jsem se a snažil se skrýt svůj očividný zájem.
"Neměl bych Vám to říkat. Přece jen Vás neznám," odvětil, ale pak se zasmál, když se přeci jen projevil můj smutek, "Ale jdu do lékárny a pak domů. Můžete mě doprovodit, pokud chcete."
Chtěl jsem se zeptat, jak si mnou může být tak jistý, ale jakmile na mě upřel své kovové oči s trochou rzi, zapomněl jsem na vše. I na obchod. Pro ty jeho oči bych šel i světa kraj.

"Jak je to dlouho, cos jej potkal?" zeptá se má Múza a dál něžně hladí mé vlasy.
"Bude to měsíc," povzdechnu si, "A od té doby jsem ho neviděl."
"Nezkoušel jsi jej kontaktovat?" zní poměrně překvapeně.
"Nemám jak," zašeptám, "Vím jen, kde bydlí."
"Tak za ním jdi," řekne a vyplete prsty z mých vlasů.
"Myslíš, že mám?" otočím se k ní. Přikývne.
Beze slov se zvednu, chopím se kabátu a doběhnu ke dveřím, "Uvidíme se později, Kalliopé."
Před tím, než opustím byt, si jen koutkem oka povšimnu jeho smutného pohledu směřujícího k nebesům.

Sedím u svého stolu, ale místo, abych psal, dívám se z okna.
Myšlenkami se toulám u jednoho oukouzlujícího mladíka s medovými vlásky.
"Jsi opět myšlenkami jinde," ozve se tichý hlas, "U něj, že?"
"Ach Kalliopé," povzdechnu si a usměji se, "Včera jsme se políbili."
"Och?" vydechne a já se otočím, abych jí mohl pohlédnout do tváře. Zorničky jsou lehce rozšířené překvapením a ústa pootevřena v tichém údivu.
"Mám vyprávět?" optám se nejistě. Váhavě přikývne, přejde ke mně a usadí se na mém klíně.
A já spustím s prsty položenými na klapkách mého stroje.

Stál jsem na rohu ulice a rozhlížel se po kolemjdoucích. Baculatý pán s aktovkou, žena s kočárkem, děvče se psem, pouliční muzikant... Tváře, které jsou mi po dvouch měsících tak známé.
Hodiny odbyly půl jedné.
"Sebastiene!" zvolal kdosi a já se otočím po hlase. Na mých ústech se rozlije úsměv, když spatřím tten poklad, na který jsem čekal. Alex.
"Dobré ráno, pane profesore!" zapapouškoval jsem, "Jakpak jste se nám vyspinkal takhle o víkendu?"
"Že já jsem ti něco říkal!" povzdechl si hraně.
"Ale no tak," poplácal jsem ho lehce po zádech, "Snad toho nelituješ?"
Vážně se na mě zahleděl a pak odvětil, "Ne."
Rozpačitě jsem se usmál a navrhl, že bychom mohli jít projít, protože jsem začínal cítit lehké mravenčení v břiše.
Procházeli jsme se a tlumeně si povídali.
"Víš," začal poznenáhlu, "jsem rád, že jsi mě tenkrát porazil."
"To já jsem taky rád," odvětil jsem, "Teda že jsem tě potkal."
Koukl na mě, a pak se zahihňal. Bylo to tak neuvěřitelně roztomilé. Měl jsem chuť zvednout ruku a něžně pohladit jeho tvář.
Při myšlenkách o tom, jak asi chutnají jeho rty, jsem si ani nepovšiml, že jsme došli až k parku.
Pozoroval jsem jeho okouzlující tvář a toužil jsem sevřít jeho dlaň ve své.
"Sebastiene?" ozval se váhavě a tím mě probudil ze zasnění.
"Ano?" pobídl jsem ho, když se neměl k pokračování.
"Nemůžeme si někam sednout?" zeptal se tlumeně a já se zmohl jen na kývnutí. A překvapeně jsem zamrkal, když se chopil mého rukávu a místo k nejbližší lavičce zamířil ke vzdálenější, skrté mezi keři a stromy obalenémými listy mnoha barev.
"Děje se něco, Alexi?" zeptal jsem se, když ke mně nejistě vzhlédl. Stěží jsem odolal pokušení jej políbit, když se jeho tváře zbarvily ruměncem.
A v tu chvíli se ke mně bezeslova natáhl a něžně přitiskl své rty na mé. Lehké mravenčení, které jsem po celou dobu cítil, explodovalo v pocit neuvěřitelného štěstí a všechny ty nádherné barvy kolem se slily do temné. Vnímal jsem pouze to křehké tělo, jež se ke mně tisklo a jež jsem pevně sevřel v náručí.
V tu chvíli jsem myslel, že snad štěstím zemřu.
Bylo mi úplně jedno, jestli nás někdo uvidí. Teď měl význam jen Alex.
A tak jsem ho dál líbal pod lípami, jenž nás ukrývaly před světem, v té záplavě červené, oranžové a žluté.

"Nečekala bych, že on udělá první krok," zašeptá Kalliopé, stále mi sedíc na klíně.
"Však ani já ne," vydechnu a opřu se do židle.
"Ví o vašem vztahu někdo?" zeptá se náhle po okamžiku ticha.
"Můj Bože ne! To se nesmí nikdo dozvědět!" řeknu zděšeně, "Držíme to v tajnosti."
"Ach," vydechne a znovu se odmlčí. Myšlenkami se toulám stále u Alexe, přesto však zaznamenám lehký třes v jejím těle. Překvapeně shlédnu.
"Bojím se, můj drahý," zašeptá roztřeseně na mou nevyřčenou otázku, "Bojím se, že tě ztratím."
"Ztratíš?" optám se a povytáhnu obočí. O čem to mluví?
"Zapomeneš na mě," špitne a sevře ve své ručce můj svetr. Nevím, zda to byl účel, či nikoliv, ale trefila se přesně na místo, kde mám srdce.
"Nezapomenu, Kalliopé," oponuju jí a obejmu ji, "To bych nemohl."
"Ale ano," odvětí již klidněji, "Jako všichni."
"Poslouchej mě, Kalliopé," sevřu její útlé paže a lehce ji od sebe odstrčím, abych mohl pohlédnout do její smutné tváře, "Já na tebe nikdy nezapomenu. Přísahám."
Hledí na mě a v jejích bouřlivých očích se mísí strach, nedůvěra a naděje. A také touha. Touha mi věřit.
Otevřu ústa, abych ještě něco řekl, ale něco mě přeruší. Vrzání. A kroky. Kdosi jde po schodišti nahoru.
"Kdo to může být?" zeptá se tiše Kalliopé, "Sem nahoru přece nikdo nechodí."
Také mi vrtá hlavou, kdo co pohledává zde v podkroví. A pak se ozve zaklepání. Tiché, ale přesto slyšitelné.
Oba vstaneme a já se přesunu ke dveřím. Ještě se ohlédnu na Kalliopé, která přikývne a rozplyne se.
Pootevřu dveře a pak je prudce rozrazím, "Alexi!"
Hledím na něj a srdce mi zběsile buší, když vidím jeho červené oči a opuchlé tváře.
"Bastiene," vzlykne a vklouzne mi do náruče.
"Co se děje?" zeptám se zaraženě a tisknu k sobě to roztřesené tělíčko.
"Ona to ví, Basti," zakvílí, "Ona to ví!"
Poleje mě studený pot, "K-Kdo to ví?"
Zvedne ke mně své uplakané oči a ztěžka vydechne, "Má sestra."
Zamrazí mě. Moc dobře vím, co je jeho sestra Renáta zač. Náladová, vzpurná a hlavně homofóbní profesorka hudby.
"Jak se to dozvěděla?" zašeptá a objímám ho.
"Viděla nás," hlesne, "Včera, když jsme se loučili."
Okamžitě se mi vybaví náš polibek na dobrou noc.
"Sakra," zakleji, "Měl jsem dávat lepší pozor!"
Zavrtí hlavou, "Můžem za to oba."
Dívám se na něj a lituji, že jsem ho zatáhl do problémů.
Ale on, jako by mi četl myšlenky, zavrtí hlavou. On toho nelituje.
"Alexi," zašeptám a pohladím jeho tvář.
"Můžu tu s tebou zůstat?" upře na mě úpěnlivý pohled, "Prosím. Nechci být dneska sám."
Kývnu. A pak se k němu jenom trošinku nahnu, jako bych jej chtěl políbit. Avšak čekám, zda on naše rty spojí.
Tak prudkou srážku, jíž se naše rty setkají, jsem nečekal. Zavrávorám a sevřu jeho boky, abych nabral rovnováhu. Polibek je vášnivý a zoufalý. A také toužebný.
"Počkej, Alexi," na okamžik ho zastavím, "Opravdu to chceš?"
"Ano, ano chci," vydechne naléhavě, "Potřebuji tě, Bastiene."
Po této větě již nejsem schopen vzdorovat. Sám si jej přitáhnu a naléhavě naše rty spojím, přičemž jej opatrně koriguji k na mé poměry rozlehlé posteli stojící v rohu místnosti.
Položím jej do měkkých polštářů a zulíbám jeho tváře i rty. Pár polibků vtisknu i na jeho čelo, nosi i přivřená víčka. Stejně tak zasypu polibky i jeho krk a zkrátka celé jeho tělo.
Dokazuju mu svou lásku stále znova a znova. Nikdy ho neopustím.
A on křičí. Křičí bolestí a následně slastí.
Je už hluboká noc, když oba vysíleně klesneme do peřin a přitulíme se k sobě.
"Miluji tě, Bastiene," vydechne a položí si hlavu na mou hruď.
"A já tebe, Alexi," pohladím ho ve vlasech.
Sladce se usměje a já mu ukradnu ještě jeden poslední polibek předtím, než se propadne do říše snů.
A než jej následuji, možná se mi to jen zdá, zahlédnu Kalliopé stojíc u okna a tiše šeptajíc, "Každá pohádka jednou musí skončit."

Sedím na židli a celý se třesu. V hlavě si přehrávám stále dokola události posledních pár hodin. A stále jim nemohu uvěřit. Och Bože, opravdu se to stalo?
"Sebastiene," ozve se tiše, "Co se stalo, můj drahý?"
Otevřu ústa, abych Kalliopé odpověděl, ale vybaví se mi jeho tvář a nejsem schopen slova. Brada se mi roztřese a z očí se mi spustí další slzy.
"A-Alex," hlesnu jen a skryju tváře v dlaních.
"Ach ne," vydechne a přejde ke mně. Klesne na kolena a sevře mé ruce.
Pohlédnu na ni. Vyděšeně hledí na mou hruď. Moc dobře vím, tam vidí. Krev.
Aniž bych se jí zeptal, začnu vyprávět.

S lehkým úsměvem na rtech jsem mířil k pro mě tolik známému cíli - Alexově domu. Zastavil jsem na rohu ulice a čekal. Bylo takové ticho... Takové nepříjemně tíživé. Nikoho jsem neviděl. Žena s kočárkem, dívka se psem, muzikant... Dokonce i baculatý pán byl pryč.
Zrovna jsem se rozhlížel, když se náhle ozve rána a křik. Trhnu sebou a otočím se po tom směru. Sevře mě přímo ledová hrůza.
Alex, můj milovaný Alex, ke mně klopýtá a svírá si bok.
"Alexi, stůj!" zaječí kdosi za ním, "Mně nikam neutečeš!"
Jen si v poslední chvíli uvědomím, že ten, kdo křičí je Alexova sestra Renáta. A pak se ozve ten zvuk, který zničil celý můj život. Výstřel. A výkřik. Alexův.
Jakoby se v tu chvíli čas zastavil. Vidím jako ve zpomaleném filmu, jak Alex vytřeští oči a otevře ústa, pak udělá poslední krok a zkácí se.
"Alexi!" zařvu, hnu se vpřed a zachytím ho do náruče, "Alexi"
Klesnu s ním na zem a tisknu ho k sobě.
"Ba...Stiene," zachraptí a od úst mu jde proužek krve.
"Och Bože, to ne," vzhlédnu a zařvu, "Zavolejte někdo doktora!"
Jen koutkem oka jsem si všiml baculatého pána jak se rozběhnl k budce, aby mohl zavolat záchranku. A muzikanta, kterak se snažil zneškodnit Alexovu sestru. Povedlo se mu to.
"Bastiene," zašeptala moje láska a já na něj shlédnul, "Vidím, jaké mu dělá problémy mluvit."
"Vydrž, poklade," řekl jsem naléhavě, "Jenom vydrž, vše bude v pořádku."
"Bolí to," přivřel oči, "Já... To nezvládnu... Umřu... Že?"
"Ne, neumřeš!" skoro jsem vykřikl, "To to zvládneš. Máme spolu přece jít na večeři. A pak půjdeme ke mně."
"To zní... Jako... Skvělý plán," namáhavě se usmál. Cítil slzy, kterrak se proderaly z mých očí na povrch.
"Nesmíš mě opustit," sotva jsem zadržel vzlyk, "Nemůžeš mě tu nechat."
"Promiň, Bastiene," hlesů.
"Jestli umřeš, umřu také!" pokusil jsem se jej nějak donutit se mnou zůstat. Ale věděl jsem, že je to marný boj.
"Ne... To nesmíš," zachraptil a následně zakašlal, "Svět by pak přišel o skvělého spisovatele."
Hleděl jsem do jeho očí a věděl, že je to naposled, kdy vidím ten kov s trochou rzi. Stejně tak jsem věděl, že je to naposled, co jej mohu sevřít a políbit.
"Miluju tě," vzlykl jsem, když jsem naše rty rozpojil.
"Já... Tebe... Taky," zoufale mi pohlédl do očí, "Nezapomeň."
"Nezapomenu," pohladil jsem jeho tvář, "Nikdy."
Úsmál se. On se za každé situace dokázal usmát.
A pak se jeho oči pomalu zavřeli a ruka, která sevřela tu mou, pomalu ochabla.
Díval jsem se, jak mi umírá v rukách, a věděl jsem, že nemůžu udělat nic.
A když jeho srdce přestalo bít úplně, rozplakal jsem se.

"Sebastiene," zašeptá má Múza a já k ní zvednu oči, "Je mi to líto."
Dívám se na ni a cítím její smutek, ale jako by ten smutek byl jiný než ten můj. Nebyl tak... Bolestný. A v tu chvíli mi to vše dojde.
"Tys to věděla," hlesnu a zírám na ni.
Překvapeně zamrká, "Sebastiene? Co...?"
Odstrčím ji a prudce vstanu, "Tys to celou dobu věděla!"
Hledí na mě ze země a pak oči sklopí.
Och Bože... A já doufal, že se mýlím.
"Proč jsi mi nic neřekla?" zeptám se přiškrceně.
"Nemohla jsem," řekne, "Snažil by ses tomu zabránit."
"Samozřejmě, že ano!" vzkřiknu, "Chtěl bych ho zachránit!"
"Ale to jsem nemohla dopustit!" křikne a vstane, "Umřel bys místo něj!"
"Tak ať! Radši já, než on!" odseknu, "Myslela jsem, že ti na mě záleží!"
"Ale mně na tobě záleží!" řekne v obranu, "Jsi skvělý básník! Nemohla jsem tě nechat zemřít!"
Díváme se na sebe a oba prudce oddechujeme, jako bychom běželi maraton.
"Ty... Tys ho nechala zemřít... Kvůli básničkám?" nevěřím svým uším.
"Sebastiene, vždyť-" začne, ale já ji přerušim.
"Ne, Kalliopé," ovládnu svůj vztek, "Už... Nehodlám psát. A pokud přece jen, už to nebudou básně. Nedokážu psát o něžných citech, když mně samému někdo vrazil dýku do srdce."
Hledí na mě a její bouřlivé oči zalijí se slzami.
Bezeslova se otočím a přejdu k psacímu stroji. Vezmu všechny básněmi popsané papíry a strčím je do šuplíku, kde je všechny zamknu. Pak se k ní otočím v ruce svírajíc klíč
"Sebastiene, ne! Počkej!" vykřikne a chce se ke mně vrhnout. Ale nemůže. Překvapeně shlédne na zem, aby spatřila železné okovy, které se pevně uzamkly kolem jejích kotníků. Vyděšeně vzhlédne.
"Sbohem, Kalliopé," řeknu jen.
"Ne! Sebastiene!" zvolá a natáhne ke mně ruku, kolem níž se v tu chvíli uzamknou železné okovy, které stejně tak spoutají i její druhou ruku, pas i krk. Svíjí se a křičí, ale nic jí to není platné. Pouta ji pevně svírají a už nikdy nepustí. Aspoň ne v mé mysli.
A ve chvíli, kdy se Kalliopé začne rozplývat, ucítím na svém rameni něžnou ručku. Ohlédnu se a můj pohled padne na dívku s černými vlasy, v nichž má zapletený břečťan, oděnou v černých šatech se stříbrnou šerpou v pase, topánky na nohou se stříbrně lesknou a na tajemnosti jí přidává divadelní maska skrývající celou její tvář krom šedých očí, které září jako hvězdy na nočním nebi.
"Vítej, Melpomené, Múzo tragédie," řeknu tiše a ona mi pokyne hlavou. Naposled pohlédnu na Kalliopé, které se po tváři sveze jediná slza. A pak Múza epického básnictví zmizí docela.
"Drahý Sebastiene, tys povolal mě do služeb a tu jsem," řekne Melpomené tiše a hledí na mě.
Jen přikývnu a usadím se k psacímu stroji s úmyslem psát. Ale přesto mě cosi vyruší. Je to papír, položený vedle mé mocné zbraně. Natáhnu se pro něj a přečtu jej.
Srdce se mi sevře nad těmi třemi řádky.
"Děje se něco, Sebastiene?" pohlédne na mě Melpomené.
Neodpovím ji. Náhle mi dojde, co jsem učinil. Ach Kalliopé, má drahá Kalliopé...
Vezmu do ruky tužku a ručně dopíšu poslední řádek k básni, která měla zůstat nedokončená. A která také tohle vše začala.

Alexi, Alexi,
Tys můj jediný.
Srdce i duši jsi ukradl
Ach, pověz mi,
Kdo je tu bez vinny?

Přišel jsem o člověka, kterého jsem miloval jen pro svoji hloupost. Kdybych jen mohl vrátit minulost…
A pak jsem porušil slib, který jsem dal své Múze. Odehnal jsem ji a ztratil, skoro zapomněl. A to pro jedno malé tajemství, které se nikdo nikdy nedozví.
Tedy krom tebe. Ty nyní jsi nyní jeho součástí. Jsi součástí jednoho malého, tíživého tajemství.

Sebastian a Kalliopé by Kaname-chan

***

*když zvedneš od papírů hlavu, střetne se Tvůj pohled se jejím* Tak co? *ušklíbne se* Stále si myslíš, že umím psát? *přivře oči a nakloní hlavu na stranu* Já tedy ne. *pohodí vlasy a odvrátí se zpět k oknu* A nyní odejdi a nech prokletého snílka přemýšlet...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Žužla Žužla | Web | 28. října 2010 v 21:12 | Reagovat

Wendyyyyy.... :( proc? ... chudak :-) ale .. povedla se ti ;) akorat ....:( nemam rada smutne konce (hug)

2 _j.a.n.i.k_ _j.a.n.i.k_ | 7. června 2011 v 12:20 | Reagovat

pěkný

3 HunterFrancine HunterFrancine | E-mail | Web | 24. března 2012 v 10:57 | Reagovat

If you want to buy real estate, you would have to receive the <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/mortgage-loans">mortgage loans</a>. Moreover, my father always uses a bank loan, which seems to be really reliable.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama